Šindelářová Renata
Hříšná touha
Pro všechny ženy, které rády sní.
Pro všechny muže, kteří si přejí vědět, o čem jejich ženy sní.
Civilizace dnes holt žije podle jiných hodnot. Efektivnost. Produktivita.
Civilizace vyznává nepochopitelné kulty rentability. Kamsi se přitom poděl lidský cit, ta instinktivní intuice, s jakou brání druh druha, s jakou si vzájemně rozumí a vychází vstříc.
Společnost si v historickém kontextu velebí, že vzděláním potlačila barbarství, jako vedlejší produkt ale vznikl bezohledný egoismus, zaměstnávající mozky stále většího počtu postižených.
Takže v konečném důsledku úspěch znamená víc než úcta k živému, zisk víc než soucit.
Vzdychnu.
Náš vztah se změnil.Není méně hodnotný, naopak se stále zdokonaluje, vyvíjí, obrušuje nedostatky ostrých hran, přesto mi někdy chybí ta počáteční spontánnost. Kdy naposled mě Adam takhle pohladil po vlasech?
Kdy naposledy mě políbil na ulici? Náhle mě mrzí, že tohle bláznivé, emotivní období zamilovanosti, to tápavé období, prosté jistoty a plné zvratů, už nikdy neprožiji.
Že už na mne čeká jen klidné zázemí a harmonie, tolerantní vstřícnost a pochopení.
Kdybych znala cestu, jak náš vztah prožít znovu od samého začátku, vydala bych se po ní.
Jsem malá něžná květinka,
uprostřed zarostlého pole.
Bloudím,volám,
vysvobození hledám.
Jsem smutná.
I když nemám proč.
Jsem malá něžná květinka,
povadlá poměnka,
bez vůně.
Stvol uťatý.
Přes víru.
Přes touhu.
Pomozte.
Přineste vědro.
Polijte ji
tou vodou,
vonícím životem.
Tou tekutinou,
vřící vášní.
Nebylo by marné, kdybych mohla do rozcestí svého života předem nahlédnout, kdybych mohla spatřit, co mě čeká tam či onde.
Všechno bych si mohla předem naplánovat, všechno bych mohla dovést k dokonalosti. nebo možná nudě.
Co by to bylo za život, vědět předem, jak skončí?
Co by to bylo za pointu?
Jde o to chtít, nebo nechtít. Jestli cítíš,že po tom toužíš, pak to udělej. Jestli pochybuješ, pak se na to vybodni. Musíš sama nejlíp vědět, jak moc tě to k němu přitahuje. Osobně si myslím, že v životě jde o to, urvat si pro sebe co nejvíc hezkýho. Kdo se bojí, ten si život neužije, ale promarní ho. Co si urveš, to máš.
Život je totiž jedna velká sračka.
Uvažuji, zda je možné toužit po dvou mužích zároveň.
Nikdy bych tomu nevěřila, ale je. Ano, já po nich toužím. Každá část mé osobnosti touží po jednom z nich.
Ta spořádanější a vybouřená po Adamovi, jenž představuje zázemí, mírumilovnost a klid.
Ta divočejší po Tiborovi, zhmotňujícím vzrušení a vášeň.
Když si ty dva představím vedle sebe, Adama vidím dost reálně, usmívá se na mě hezký a přitažlivý muž, k němuž mě to táhne už magnetem společných vzpomínek a sentimentu. Tibora vidím jen jako přelud, cosi nedotknutelného, zakázaného, božského, je to jen sen?
Ale jaká touha mne to svírá do kleští, když chci ten sen uchopit!!!
Nutí mě na něho myslet!!!
PROČ???
Zkus ji uchopit.
Touhu.
Nepochodíš.
Zkus ji prožít.
Tu vášnivou touhu.
A neprohloupíš.
Ďáble!
Jaké myšlenky,
mi to našeptáváš?
K čemu mě to svádíš?
Vdanou ženu?
K lásce a smyslnosti.
Není hřích je ochutnat.
Jen opakující se lidská slabost,
zrozená v lůnu
a v lůnu hynoucí.
Myšlenky!!!
Tolik o nás prozrazují, tolik deformují naše jednání!!!
Přitom je dokázáno, že čím víc se člověk jakýmkoliv svým nedostatkem skrývá, tím víc jím vynikne.
Drzému suverénovi všechno projde. Když přistižený zloděj nezačne utíkat, ale zeptá se svého žalobce, kolik je hodin, natolik ho ochromí, že místo, aby na něj dotyčný zavolal policii, klidně mu odpoví a ještě se s ním slušně rozloučí ve dveřích vlastního bytu.
Tiborova dlaň opouští rukáv mého saka a mě to trochu mrzí.Sama se v sobě přestávám vyznávat. Nepřeji si, aby k něčemu došlo, ale pak mě mrzí, když nedojde.
Ale asi vím, vím po čem toužím. Po té spršce v kapičkách mužského obdivu, po kradených pohledech a dvojsmyslných narážkách, po snech a nenaplněných představách.
Já asi netoužím po Tiborovi, ale po jeho mužském potenciálu, který pro mne ztělesňuje.
V meziprostoru, volně vplouvají Tiborova slova.
,, Já si myslím, že jsme si lásku a také s tím spojenou věrnost postavili na příliš vysoký post. Láska je krásná, ale ne trvalá. Nesouhlasím s manželstvím, protože je to blbost, aby se dva lidi celý život milovali. Mohou se tolerovat, akceptovat a podporovat, ale láska přetrvává jen krátkou dobu, pak se pomalu mění na přátelství či dokonce zvyk."
Proč manželé nechápou, že tenhle způsob funguje snad jen na začátku vztahu, ale později, jak ubývá láskyplných vyznání a přibývá otázek typu ,, co bude k večeři?", působí na ženu spíš negativně?
Přeci v každé ženě zůstane až do úplného stáří plamének mladistvé touhy po lásce bez hranic, po Romeově lásce k Julii, každá žena si přeje být obdivována, obdarovávána, hýčkána.
Vždyť obskakuje svého muže, vaří mu, pere a žehlí jen proto, aby jí on oplátkou za její péči daroval svou pozornost.
Žije na úvěr, který je nepravidelně splácen drobnými z kapsy. A takhle nějak žiji i já. Nemohu říci, že bych si přála svého muže opustit nebo, že bych ho musela podvést, to ne.
Ale necítím se vyloženě šťastná, už nastal čas si to konečně přiznat.
jako bych celou dobu dřímala v klidném spánku!!!
Ukonejšená a omráčená, toužící a mlčící.
Štěstí!!!
Proč ho člověk stále hledá někde daleko, proč si je stále tak jistý jeho nedosažitelností?
Nebylo by jednodušší hledat ho u sebe a v sobě, v lidech, které máme rádi, v krátkých okamžicích spokojenosti a uvolnění, v sytém žaludku, a také v míru, jakkoliv to zní přitažené za vlasy.
Asi nejsme spokojeni s ničím, co už máme, co je jednoduché a snadné, neustále budeme prahnout, toužit, představovat se na motýlích křídlech. Jen nevím, ach nevím, jestli mám tuto lidskou vlastnost označit za zápornou či kladnou.
Čas odtikává
hodinu za hodinou,
po kapkách čekání
a nenáhodná setkání
plní sladkou vinou.
Snad nastane den
a osud tiše splní
srdcí tajný sen.
Milujeme se.
Na zemi v předsíni, nedočkavci.
To není milování, to je souznění dvou těl, píseň s dvěma hlasy, plavba proudy energie a chvění, setkání s neskutečnem.
Nemyslím na nic a na nikoho, smazala jsem v sobě budoucnost i minulost, teď existuje jen tahle chvíle a dvě těla.
,, Proč jsi za mnou vlastně přišla?"
Ta otázka mi zní krutě, neodůvodněně. Proč právě teď? Mám pocit, jako bych stříbrnými střevíčky šplápla do bahna. Proč se ptá? Copak to necítí?
,, Ale pravdu, Ivon, chci slyšet pravdu. Naplno,"žádá!
,, Chtěla jsi poznat, jaké by to se mnou bylo? Bylo to kvůli sexu? Nebo proč? "bije do mě otázkami, každá z nich je jako šlehnutí. Prásk!!! Prásk!!!
Nevím jak mám Tiborovi odpovědět.
Mohu mu odpovědět, že po něm toužím, chvěji se při každém jeho doteku a chci s ním navěky zůstat - a budu mluvit pravdu.
Stejně tak jako když povím, že jsem chtěla jen poznat, jaké to s ním je, ale nechci kvůli tomu odejít od svého muže - a zase budu mluvit pravdu.
Takže co je to ta tvoje pravda???
Že jsem nerozhodná???
Že cítím lásku ke dvěma mužům???
Tibor vzdychá.
,, Promiň. Najednou mě mrzí, že to zase není dokonalý. Nikdy není žádný vztah dokonalý. Ne můj !!! Ještě nikdy jsem nepotkal holku, která by mě beze zbytku milovala.Pokaždé je v tom nějaký zádrhel. Buď jsem často pryč, nebo nejsem věřící, pak má zase manžela, vždycky se něco najde. Důvod, abychom spolu nemohli zůstat. Důvod,abychom se nemohli milovat naplno. Nevím, Ivono, buď mám v životě hroznou smůlu nebo musím něco dělat špatně.
Chce se mi čím dál víc plakat.
Zklamání z rozuzlení večera i z bezvýchodnosti situace mě tlačí v koutcích očí.
Je to celé tak složité!!! Tak strašně složité!!!
Myslím, že jsem se přese všechno přesvědčování do Tibora zamilovala.
Představa jeho ztráty je pro mě stejně bolestná jako představa Adamovy ztráty.
A rozhodnutí, které budu muset učinit, mě bolí už teď. Protože každopádně jednoho z nich ztratím.
,, Strašně na něho žárlím, " promlouvá Tibor. ,, Dokud byl daleko, tak mi jeho existence nevadila, ale teď, když se má vrátit, čím dál víc se užírám představou, že se tě bude dotýkat, že se spolu budete milovat."
Stále jsem hledala důvod, proč muž zůstává sám. Nedokázala jsem to pochopit. Tibor prostě hledá dokonalost.
,,Ale co když ji nikdy nenajdeš? ", ptám se ho v posledním záchvěvu naděje. ,,To nevím. Nejspíš zůstanu sám. "
K tomu se nedá říci již naprosto nic.
Tibor to vyjádřil jasně, náš vztah nesplňuje jeho představy. Každou další poznámkou bych se ponižovala, vnucovala bych se.
Domníváme se, že vidíme do nitra druhého, ale je to jen klam, naše představa.
Nemůžeme vědět, co si ten druhý myslí. Co prožívá. Jestli prožívá stejně jako my, ve stejné chvíli.
Odcházím.
Zavírám za sebou dveře, Tibor zůstává v pokoji. Je mi jedno, že nemám klíče od vchodu, i kdybych měla do rána sedět u dveří, už Tibora nepožádám.
Nevrátím se.
Nemám tušení co bude dál.
Život už je takový, nabízí nám možnosti, ale řešte si je sami, vybírejte. Často nás zavede na scestí, ukáže nám něco krásného a pak nám to sebere. Není to o tom, někam jít a dojít, od nejmenšímu k největšímu, od hořkého ke sladkému, ale o tom, zkusit to i ono a potácet se, bojovat.
Litovat a těšit se.
Mám za sebou krásné, dnes se cítím zle, ale možná zítra zase ochutnám šťavnaté jablko z ráje.
Motýl se snáší k zemi. Pomalu, plavně. Déšť pomyslných nebes ustal. Ten skutečný ne. Slyším jeho šumění za skleněnými dveřmi panelákového vchodu.
Vnímám smutek.
V očích mě pálí duhový odraz barev motýlích křídel.
