Zadinová Radka

Proklínám tě lásko

ÚTĚKY

Den zlatem opředl kočičí hřbety,

utíká zpátky do léta.

Kde skrýváš uschlé květy,

má lásko prokletá?

Když opadají listy

z poslední růže.

Kdo za to lásko,

kdo za to může?

Den usíná v objetí chápající něhy,

jdi už taky spát.

I řeka když ji tlačí břehy,

smí tiše naříkat.                                                                                                                                                

P R O L O G

S květinami je to stejné jako s lidmi. Když Bůh stvořil zemi, stvořil také květiny. U dělal je krásnými, něžnými, voňavými a slabými.

Květiny se neumějí bránit. Když květinu uvidí kozlík, pak ji spase. Když ji uvidí děti, uthnou ji a třeba ji zahodí. Nebo ji utrhne chlapec a daruje ji své dívce. Ta si ji připne za pás anebo do vlasů a květina uvadne. Někdy přijedou vozy a květinu rozmačkají. Květiny snad vzdychnou o pomoc, ale protože mají velmi slabý hlas, je jisté, že je nikdo neuslyší.

Pro některé lidi květiny nic neznamenají. Mají je za pouhou nutnost, která patří k životu a která někdy unavuje. Proto květiny pláčou. Pláčou vždy k ránu, když je nikdo nevidí, a lidé pak říkají, že padá rosa.

A květiny se tomu jen usmívají. Protože květiny lidem všechno odpustí.

Někdy se stane, že vykvete květina, která je zvlášť krásná a kterou všichni milují. To pak lidé chodí a dívají se na ni a je jim dobře. Taková květina je samý smích a vůně, kvete si spokojeně uprostřed obdivu a lásky a nenapadne ji, že lidé by jí mohli ublížit. Takové květiny jsou však někdy pyšné.

Jiné květiny vykvetou a nikdo si jich ani nevšimne.

A pak tu jsou ještě květiny, které nechtějí uvěřit, že lidé si tak rádi ubližují, že dotek slunce vždycky jenom nehřeje, ale někdy také pálí, že láska zdaleka neznamená jenom štěstí, ale je v ní daleko více bolesti.

Tyto květiny jsou ze všech nejvzácnější. Celý den se smějí, aby lidé nepoznali, jak moc se proto trápí a také proto, že smíchu je na zemi tak málo a lidé ho tolik potřebují.